A to nejpozději v roce 2026, od kdy budou členské země muset do národní legislativy promítnout princip platí ten, kdo znečišťuje. Výši mýtného pak bude v podstatně větší míře určovat, kolik kilometrů vozidlo po silnicích ujede (u mýta platí už dnes) a kolik zplodin přitom vypustí (dosud se neřeší vůbec).
Moderní spalovací motory tak budou platit méně než zastaralé vehikly. Výrazných úlev se naopak dočkají vozidla s hybridními a elektrickými motory. Nové podmínky zahrnou i autobusy.
Dálniční známky se principu zpoplatnění emisí vzpírají, reforma je ale zcela neruší. Řidičům osobních vozidel naopak slibuje zavedení jednodenních dálničních známek i v těch zemích, které je dosud nenabízejí. To by např. moravské řidiče mířící k Jadranu zbavilo letité “slovinské otázky”.
Národním vládám bude ponechán manévrovací prostor i při zpoplatňování lehčích nákladních vozidel v částech sítě TEN-T.
Sazba mýtného pro nákladní auta se od nového roku 2023 leckde zvyšuje, např. v Maďarsku nebo v Německu. O stejném kroku v budoucnosti uvažuje i česká vláda. Současná výše dálničních poplatků (asi pět korun za kilometr) je srovnatelná se Slovenskem, zatímco v Rakousku je už dnes dvojnásobná.
Vláda rovněž hodlá otevřít otázku určení příjmů z mýtného. Zatímco Evropská unie volá po financování udržitelnosti silniční dopravy, Fialova vláda chce penězi z mýtného sanovat deficit státního rozpočtu.
Uvažované zvýšení mýtných poplatků nemá být dramatické. Každé jedno procento v současných podmínkách ovšem může dopravce bolet.
Poplatky pro osobní a lehká dodávková vozidla státy vybírají prodejem dálničních známek, fyzickým kasírováním v mýtných branách nebo prostřednictvím mnoha typů elektronického mýtného. Rozptyl nákladů na použití dálnic v různých zemích přitom může být ohromný.
Zatímco celý jeden rok na českých dálnicích stál řidiče (v prosinci 2022) zhruba 60 eur, ve zmíněném Rakousku nebo Slovinsku, kde také mají známky, je to 90 resp. 110 eur. I když jde o značný rozdíl, stále nejde o víc než cenu jedné nádrže.
Výběr mýta jízdu prodražuje hlavně pilným řidičům. Pokud bydlíte v Oslo a máte babičku v Tromsø, za 60 eur ji dokážete navštívit všehovšudy třikrát. Najezdíte ale přes 10 tisíc kilometrů, takže při norské kupní síle vás to nakonec vyjde levněji než česká roční známka. (Když si koupíte elektroauto, za 60 eur můžete babičku vidět ještě častěji.)
V podstatně chudším Chorvatsku 60 eur utratíte za pouhé dvě cesty ze Záhřebu do Splitu a zpět (celkem 1600 km). A v dost bohatém Německu za ušetřených 60 eur báječně poobědváte.
Pustíme-li z hlavy německou výjimku, je česká mýtná politika k řidičům osobních aut velmi benevolentní. Fakt, že za klíčovou veřejnou službu platíme (ve srovnání s cenami energií nebo vlakových jízdenek) zanedbatelný a fixní poplatek, nám na pozadí kolon, výtluků a objížděk poněkud uniká.
Fixní platba také nemotivuje snižovat emise, na rozdíl od zmíněného Norska, které princip znečišťuješ-platíš uplatňuje už několik let.
S mýtem samozřejmě počítají i rozpočtáři dopravců a programy na plánování tras. Jak ovlivňuje cenu přepravy?
Solvertech pracuje s nákladovým modelem, v němž se všechny litry, hodiny i kilometry přepočítávají na peníze. Když mýtná krabička pípá, náklady logicky rostou.
Přirozenou snahou plátců proto je mýtu se vyhnout. Republiku po okreskách ale neprojedete, ledaže by váš zákazník trpěl andělskou trpělivostí. Mnoho tras je pro těžká vozidla nedostupných, jiné si své “mýto” vyberou přes nádrž.
Mapové podklady HERE, které v našich plánovacích aplikacích používáme, rozpoznají zpoplatněné silnice i silnice vhodné pro kamiony. Pak už není problém podívat se na statistiky jízdních rychlostí, konfiguraci terénu, doručovací okna zakázky i mnoho dalších parametrů — a udělat komplexní úvahu, zda náhradní trasa B je, anebo není výhodnější než trasa A zatížená mýtem.
Protože výsledek se počítá v korunách, je rozhodování rychlé a snadné.
