Článek   1. 3. 2024 Dělejme, co můžeme

Klimatická opatření nejsou dostatečná. Klimatická opatření jsou politický humbuk. Problém tak složitý, že nejsme s to se shodnout ani na jeho existenci. Co s ním může dělat zodpovědný podnikatel v dopravě?
z 59 otázek
Zrušit filtr

Uhlíři, zaplať!

Připadá vám normální uklízet po sobě odpadky? A co když je odpadem dým z motoru vašeho náklaďáku?

Nově objevený princip kdo špiní, ten platí má našlápnuto k dalšímu postupu. V Česku zdražuje mýtné pro nákladní vozidla a autobusy o příplatek za emise CO₂. Výši určí množství emisí, které vůz produkuje. Starší zaplatí víc než moderní, splňující přísnější emisní normy. Nedodá-li vlastník vozidla příslušnou dokumentaci, bude auto zařazeno do nejšpinavější třídy a na mýtném zaplatí víc.

Příspěvek k řešení krize, nebo zelené šílenství?

Rozhodnutí zcela jistě vyvolá bouřlivou diskusi. Je vyšší mýtné aspirin, který Zemi sníží teplotu? Nebo jen další bruselský klacek vržený pod nohy podnikatelům?

Nechceme přilévat olej do ohně kulturních válek. Environmentalisté i zastánci svobodného podnikání se možná shodnou aspoň v tom, že zpoplatňovat negativní důsledky lidské aktivity je poctivější než zdaňovat aktivitu samotnou. Posláním (jakýchkoliv) uhlíkových sankcí je dekarbonizovat ekonomiku, dopad ale závisí především na tom, jak je nastaví a zužitkují jednotlivé státy a jak na ně zareagují plátci, tj. dopravci a jejich zákazníci.

Což o to, vyšší mýtné by prospělo i českému rozpočtu. Výnos z něj má ale sloužit primárně rozvoji železnic, nikoliv látání rozpočtových děr. V tom může být potíž.

Jednotky miliard zanedbanou českou železnici nespasí. Přechod zboží ze silnic na koleje je sám o sobě sotva schůdný bez pokročilejší dopravní politiky a změn v logistickém byznysu. Tím víc, že problémy s přechodem na dráhu mají i státy flexibilnější, než je Česká republika.

Můžeme tedy čekat, že dražší mýtné zdraží dopravu, ta zdraží zboží, médii projde smršť odsudků — a planeta se bude ohřívat dál?

Naftová maskirovka

Vždy, když má jít nahoru cena PHM, vystoupí v televizi výrobci a oznámí zdražování od chleba po obilní sila. Když ale dopad cen PHM na ceny produktů analyzujete jako my na datech našich partnerů, vyjde vám, že ani extrémní zdražení nafty v létě 2022 se do cen vybraných (potravinářských) produktů nepromítlo víc než nižšími jednotkami procent.

S dražším mýtným to asi bude podobné. Diskuse zda platit či neplatit překryje otázku, jak mýto skutečně ovlivní ceny. Jak získané prostředky využít, abychom v budoucnu nejen méně špinili, ale i platili, zůstane o krok zpět.

Za výbušností všech diskusí o zelené transformaci je extrémní mezioborová komplexnost tématu. Posuzujeme-li mýta či emisní povolenky pouze ekonomickými kritérii, zapomínáme, že spoustu hodnot — kvalitu života či zdraví našich dětí — ekonomové do svých vzorců dostat neumí.

Vratné lahve versus plast

Příkladem budiž nekonečná diskuse o škodlivosti těch či oněch nápojových obalů.

Také si myslíte, že skleněné lahve jsou fajn, protože prostě nejsou plastové? Takže víte, kolik energie spolyká jejich výroba? Kolik nafty se spálí při jejich dopravě během jejich životního cyklu? Kolik opakovaných plnění skleněná láhev vydrží a kolik energie stojí její mytí? Konečně, kolikrát lze sklo roztavit a proměnit je v novou láhev?

Zůstaňte v klidu, neví to skoro nikdo. Dílčí čísla existují, celková odpověď na otázku, zda je lepší sklo, anebo plast, nikoliv. Část důležitých kritérií neumíme vyčíslit.

Zní dobře, že se vratné lahve použijí mnohokrát. Při jejich výrobě se ale uvolní třikrát více CO2 než při výrobě stejného množství lahví plastových. Vyšší hmotnost skla, přepravek a nemožnost lisování dále zvyšuje jejich uhlíkovou stopu v dopravě.

Na druhé straně je sklo nezničitelná hmota. Když láhev doslouží, může se mnohokrát recyklovat — ovšem za cenu dalších emisí CO₂. A i kdyby skončila na skládce, zůstane tam ležet a nepřestěhuje se nám do plic a do krve.

To se rozhodně nedá říct o plastových lahvích. Jen asi polovina petek projde recyklací, přičemž výsledné produkty už často znovu recyklovat nelze, takže stejně skončí ve spalovně, na skládce nebo v přírodě a v oceánech.

Lego se pokusilo vyrábět své kostky z recyklovaných PET lahví, ale neuspělo. Výrobek nebyl kvalitní a při výrobě produkoval víc CO₂ než plast z primární suroviny.

I když PET láhve nejsou hlavním zdrojem mikroplastů, některé jejich recykláty už ano. Při jen trochu vyšší teplotě se z PET uvolňuje řada toxických látek. (Necháváte petku s vodou ve sluncem rozpáleném autě?) Podíl plastových obalů na znečištění planety i našich těl je proto stále více znepokojivý.

Takže sklo. Nebo plast?

Nevíme. Zeptejme se jinak. Je horší nezvládnutelná klimatická krize, mikroplasty v krvi miminek, nebo ohrožení blahobytu v důsledku „zeleného šílenství“?

Zase se neshodneme. Pravdu mají ti, kdo tvrdí, že podnikatel odpovídá za firmu, nikoliv za celý svět. Logicky ale zní i druhá půlka tvrzení, že firma může prosperovat jenom v prosperující, zdravé a bezpečné společnosti.

Jsou i win-win řešení

Naštěstí existují i postupy, které umí zelené vize propsat do černých čísel. Například naši zákazníci na “ekologii” už dávno vydělávají. Optimalizací distribučních sítí a rozvozů šetří každý rok stovky milionů korun a desítky tisíc tun CO₂ současně. Není to možná zásadní, ale bezesporu užitečný příspěvek k zajištění udržitelné budoucnosti, ať už ji poměřujete štěstím planety, vašich akcionářů anebo dětí.

Tribuny patří aktivistům, hřiště nalajnoval stát. O výsledku musí rozhodnout byznys. Každý krok se počítá.